Komentář Ing. arch. Jany Mastíkové, hlavní architektky studia LOXIA

Logický trend spojený s naším současným i budoucím stylem života bude dále pokračovat. Lidé se i nadále budou přesouvat do větších měst, která díky své rozvinuté infrastruktuře a vybavenosti nejlépe zajistí efektivně potřeby obyvatel. Role architekta a zejména urbanisty bude čím dál tím důležitější právě z toho důvodu, aby města poskytovala opravdové zázemí pro kvalitní život všech generací a skupin obyvatel. Byla bych ráda, aby pokračoval trend zkvalitňování veřejného prostoru a rozumný přístup k ekologii, abychom vše dokázali v budoucnu ekonomicky zvládnout. Trend společnosti neurčují architekti, ale politické prostředí. Architekt tvoří na společenskou poptávku s tím, že samozřejmě může předkládat společnosti svoje vize a prosazovat je, co mu síly stačí, konečné slovo je však v rukách politiků, potažmo jejich voličů.

K tomu, aby se u nás stavělo více, lépe a odvážněji, by z pohledu architektů určitě pomohlo více svobody a méně byrokracie. Architekt je dnes svázán tolika právními a úředními předpisy, že se v jeho práci dost často ztrácí opravdová architektura a stavařina a výsledkem je umění kompromisů. Až příliš často řešíme otázky, kdy kvůli neúměrně dlouhým povolovacím procesům rostou v čase náklady a my jsme žádáni o úpravy projektů tak, aby se snížila cena výsledného domu, která se kalkulovala na samém počátku. Je to mnohdy skutečná symfonie kompromisu a umění možného. 

Růst cen materiálů a inflace určitě ovlivní i architekturu, ale nebojím se toho. Bude to výzva, která odpovídá mojí filozofii, že architektura má být střízlivá a zejména má dobře sloužit. Architektura je užitné umění, je to řemeslo, není to osobní exhibice za každou cenu.

Zlepší se situace na trhu s bydlením?

Jsem skeptická. Nabídka bude ještě dlouhou dobu nižší než poptávka, protože změna povolovacího procesu je zatím spíše příslibem než skutečným činem. A až k tomu dojde, je zde stále bohužel překážka v naší mentalitě. Hledáme častěji důvody, proč něco nejde, než abychom sebekriticky hledali cesty, jak se změnit a dělat věci přímočaře a efektivně. Potřebujeme bohužel pořádnou facku, abychom s tím něco udělali. Snad až ani naše děti nebudou moci sehnat bydlení, tak se probereme a začneme novým projektům přát, a ne jim jako společnost bránit a škodit. Krásný příklad – pokud dnes chcete rychle vybudovat politickou kariéru na regionální úrovni, bezpečně ji postavíte na tom, že zamezíte výstavbě nějakého projektu, ideálně developerského. 

Problém týkající se bydlení je ale hlubší. Stát se v devadesátých letech vzdal investování do bydlení i formou družstevních bytů a bydlení nechal čistě na starosti samotných obyvatel. Teď se ukazuje, že to byla zásadní chyba, pro jejíž napravení chybí legislativa, systém financování a zejména zkušené lidské zdroje, které by si s takovým úkolem uměly poradit. Bez toho všeho nemáme rychlé řešení. 

Myslím si, že kvůli inflaci, zdražování všech vstupů, materiálů, energií apod. je snížení cen bytů nereálné. Naopak se musíme připravit na to, že dostupnost vlastního bydlení bude čím dál horší a poroste podíl nájemního bydlení. Budeme ale muset být ochotni také změnit náš pohled na svět, zahustit města a naučit se přijmout myšlenku zahušťování a tím zachování krajiny vně měst, přijmout umění žít v menších bytech při zachování kvality života ve veřejném prostoru. Nebude to lehké, je to úkol pro příští generaci. 

Projekt budoucnosti?

Já bych popřála hodně štěstí projektu nové Vltavské filharmonie. Osobně zastávám názor, že Praha si moderní budovu již dlouhou dobu zaslouží, vždyť se zde od dob Tančícího domu nic světového nepostavilo, a to již bude skoro 30 let. Tedy přeji Praze filharmonii, ale zároveň kriticky uznávám, že to bude mít zatraceně těžké, protože nás nečeká lehká doba, a myslím si, že finance z veřejných rozpočtů budou pod tlakem řady potřebnějších projektů. Pomníkům se vždy daří lépe v období blahobytu, které nás však v roce 2022 nejspíš nečeká.